Metalfest Open Air 2017

Letošní ročník tohoto „Metalového svátku“, jak já tomu s oblibou říkám, se velmi vydařil.Počasí nám přálo a i přes nepřízeň předpovědi se nevyskytly během festivalu žádné větší deště.

V pátek jsem stůj co stůj chtěla vidět Sirenii.
Dorazili jsme do amfiteátru po čtvrt na čtyři.. Tedy bohužel až příliš pozdě, snad příště.. Bylo vedro, dodržování pitného režimu bylo velmi důležité.
Tolik vody jsem snad za jeden den ještě nevypila.

Další parádní kapelou, na kterou jsem se moc těšila byli švédští Hammerfall.
Moc jsem zase chtěla slyšet jejich pecku Heards on Fire. Během vystoupení zahráli mix starších i nových pecek, mj. Any means necesarry, která sklidila velký úspěch a ohlas, ale mou skladbu ne a ne slyšet.
Až po tom co jsme se rozhodli vyrazit k domovu, jsem zaslechla typické tóny mé milované písničky. Nu což, slyšela jsem ji na Masters of Rock před pár lety, uslyším jí příště zde, nebo někde jinde.

Během dne jsem si prošla tradiční stánky s metalovým „vybavením“. Poznávala jsem jak stánkaře, auta se zbožím, tak i některé kousky přímo z nabídky. Léta ježdění po festivalech se hold občas projeví..

V Sobotu bylo mým hlavním cílem místo na prvních lavičkách uprostřed. Na finskou zpěvačku Tarju s hostem v podání Sharon den Adel z Within Temptation jsem prostě musela mít dobré místo. Byl můj osobní hřeb druhého dne festivalu.
Odpoledne jsme prolenošili na trávě nad lavičkami. Pohoda, kamarádi, dostatek vody a vychlazené pivo, co více si přát.

Na Citrony se vpředu utvořil kotel z metalistů všech generací, výborná příležitost začít hledat místečko v prvních řadách laviček.
Následující kapelou bylo Ensiferum z Finska. Tahle banda slibovala pořádný bordel v kotli před pódiem a pro nás stojící na prvních lavičkách signalizovala zvýšenou pozornost skrze nebezpečí pádu. A taky že jo. Jakmile to tahle super parta na pódiu jak se patří rozjela, bylo našim hlavním cílem zůstat stát oběma nohama na lavičkách, případně mezi nimi.
I přes to, jsem je moc ráda opět slyšela.

Vystoupení kapely Amaranthe poznamenal nepříjemný zážitek.
Nějaký nepojmenovatelný jedinec vpředu měl utkvělou představu, že musí držet transparent o velikosti asi 2x A4 se srdcem a jménem zpěvačky celou dobu nad hlavami fanoušků, jen aby si ho všimla.
Bylo zajímavé sledovat, jak ho okatě ignoruje a věnuje se všem okolo.. Po několika písničkách se u něj pár velmi rozzuřených jedinců z našeho okolí vystřídalo, aby mu dalo najevo, že by také rádi viděli na celou stage a ne jen část s jeho transparentem uprostřed.
Vystoupení bylo pěkné, kdybych neznala členy kapely z klipů a živýchkoncertů, nepoznala bych, že se vystřídali zpěváci. Hlas mi přišel naprosto totožný.
Po nich už následoval zlatý hřeb celého dne. Tarja se Sharon den Adel na jednom pódiu a tady v Plzni.
Poslední její koncert jsem neviděla celý, o to více jsem se těšila na sobotní večer. Přivezla sice stejnou show, ale vidět ji celou bylo naprosto skvělé.
Během parádního vystoupení jsem stihla jak zkusit natočit pár videí, tak i vykřičet hlasivky.
(Ne)výhoda naposlouchaných skladeb.

V neděli jsem hlavně chtěla mít dobrý výhled na mou milovanou bandu, švédské Avatary.
Den začal tím, že jsme bohužel počítali s bankomatem před vstupem. Tradiční auto ale na svém místě nestálo. Nedělní den byl tedy obohacen o cestu do nejbližšího bankomatu.

Podle dostupných informací o tom byla podána zpráva na webu festivalu. Informace byla ale po festivalu nalezena s datem 25. 5. 2017, což ovšem nikdo 1. 6. 2017 asi projíždět nebude.
Nevím co se vyskytlo za problém, ale léta letoucí je auto s bankomatem jak na Metalfestu tak na Masters of Rock a pokaždé je u něj prakticky stálá dlouhá fronta.
Tuhle podpásovku jsme si podle mého názoru nezasloužili.

Naproti tomu očekávaní Avatar předvedli luxusní show plnou známých pecek. Kluci se na pódiu doslova vyblbli a to je také jedna z věcí, kterou na nich mám ráda. Chovají se spontánně, popravdě řečeno, jako opravdoví cirkusáci.
Natočila jsem si opět pár videí, „zazpívala“ si pár parádních skladeb a po koncert jsem hlídala ukořistěné místo na hřeb nedělního dne, finské Korpiklaany.  
Exodus hrající před nimi, byl, podle mých slov, „vynikající metal pro rozbouřený kotel“ až z USA. Skvěle rozjeli natěšené fanoušky a pak už nic nebránilo nástupu očekávané finské party.
Upřímně řečeno, druhý a závěrečný pád z lavičky byl právě na ně. Během nějaké čtvrté písničky se kotel rozjel jak do rychlosti tak do šířky a byl to také signál opustit rozdováděný dav ve velmi blízkém okolí prvních laviček před pódiem.

Závěr festivalu patřil dvojici Max & Igor Cavalera, Return to Roots.
Podle slov mého dobrého přítele, „Hráli svůj nejklíčovější počin. Roots je prostě klasika žánru a vytáhli se nakrásno. Já osobně jsem si ten koncert užil skvěle, ač spousta lidí odešla (asi defekt toho, že nejsou heavy metal jako všechno od Pragokoncertu.“

Celkový pohled na festival je samozřejmě pozitivní, každý den minimálně 2 oblíbené kapely, to by při dojezdu na koncerty každé z nich vydalo na pěkných pár peněz.

Jak již bylo řečeno, počasí nám přálo, kapely hrály jak měly, i když byly někdy až moc přeřvané, ale na to už jsme si zvykli.

Jsem moc zvědavá, co si na nás připraví příští rok.